Kronika rodu Tauer

Rodokmeny a kroniky jsou skutečně zvláštní literaturou. Pokud by šel pisatel do důsledků, těžko by hledal skutečného zakladatele svého rodu. Proto se vždy uvádí první písemně doložená osobnost. Tato však měla svého otce, ten odněkud přišel a s manželkou vychoval své potomky. Tímto se však dostáváme do sfér pravděpodobností či pověstí, které má snad každý rod, náš také. Snad je to tím, že sourozenci v dospělém věku se již téměř nestýkají a jejich děti ani pořádně neznají své strýce a tety. Vnuci pak již téměř nevědí o historii svého rodu vůbec nic. Také nevraživost a spory o majetek způsobují značné mezery ve vztazích. Přesto se vždy najde pisatel, který se snaží aspoň částečně doplnit mezery způsobené těmito negativními vlivy a zachovat tradici, kterou náš rod bezesporu má.

Vladdin Vapor Mod

Odkud skutečně náš rod pochází je dnes již velice těžké zjistit. Nejdříve jsme pátrali po původu jména Tauer. Patrně náhodnou jmennou shodou byli nejstarší obyvatelé poloostrova Krymu, který podle nich byl zván Taurií (viz 25. díl Ottova naučného slovníku z r. 1906). Původu byli nepochybně árijského a sídla jejich pronikala z poloostrova i do souše severněji rozložené. Byli pokládáni za kmen kimmerský a pověstni byli surovými mravy svými. Zvláště zle činili cizincům, kteří po ztroskotání lodi na břehu taurském hledali útulku. Ti obětováni byli panenskému božství taurskému, jež Řekové srovnávali s Artemidou. Po příchodu Skythů zatlačeni byli do jižní hornaté části poloostrovní, kdež zanikli za stěhování národů, smíšivše se s obyvatelstvem jinokmenným.

O rodu Tauerů se také zmiňuje Jan Sinapius, mistr svobodných umění, genealog, slezský spisovatel a rektor lehnického gymnázia. Zemřel 1726 v Lehnici. Pro přesnost budu citovat z jeho díla Slezské kuriozity, kde se v I. části rozepisuje o rodech vysoké šlechty: “Prastarý a vznešený rod vysoké šlechty Rothkirchů je považován za jeden z nejvýznamnějších zástupců slezského rytířského stavu. Podle ustálené tradice odvozují Rothkirchové svůj původ z rodu Tauerů. O starém hraběti z Tauerů lze se dočíst u pana hraběte Brandise v jeho díle Tirolisches Andlers-Kränzel P.I. p. 18 108. Tauerové pocházeli z longobardských králů. Je známo, že první syn německého krále Alemana se údajně jmenoval Tauer, avšak erby se navzájem neshodují, neboť erb hraběte z Tauerů zobrazuje tři ryby vedle sebe řazené v šikmém uspořádání. Tauerové ve Slezsku mají bílý štít, v něm tři černé kohoutí hlavy s červenými hřebínky. Na přilbě jsou dva bůvolí rohy, přední je bílý, druhý černý. Pokrývky přilby jsou rovněž bílé a černé. Pánové z Rothkirchů však mají ve zlatém štítu tři hlavy orlice, každá na krku a s korunkou, dvě nahoře a jedna dole. Na přilbě je jedna černá hlava orlice sedící na krku. Pokrývky přilby jsou žluté a černé. Je možné, že někteří z Tauerů, kteří přišli na Slezsko si ponechali jméno, změnili však svůj erb. Místo kohoutích hlav dostali od svých vévodů část slezského orla. V kraji Liegnitz jsou po několik století tak známí, že je možno pochybovat, že by v nějakém knížectví se mohli pochlubit takovým rytířským rodem, jako je tento. V roce 1252 pan Johannes de Therigia, bezpochyby Thauer, bojoval pod vévodou Boleslavem z Lignitz. Statek Thawer mezi Dammitsch a Ransen v knížectví Steinnau, Wolau a rovněž statek v knížectví Glogau, získaly svá jména od Tauerů.” Konec citace.

Prokazatelně naše větev rodu pochází z Klenčí pod Čerchovem, kde žili svobodní mlynáři Tauerové a to ještě před selskými rebeliemi, které byly tvrdě potlačeny a skončily popravou Jana Sladkého Koziny. Odkud však Tauerové přišli? V době dokončení vydání této kroniky se můžeme opřít o rodinnou pověst. Nejdříve je však nutno nahlédnout do historie.

První zmínky v heraldických lexikonech (Wappenbuch P. I. p. 69, Ausgestorbeber Adel der Preussischen provinz Schlesien: Taf 49 a 79 a Neues allgemeines deutsches Adels Lexikon – Leipzig 1870) hovoří o Lorenzovi Tauerovi, který žil okolo roku 1505 v Rosterdorfu v Horním Slezsku. Tento letopočet věděl i známý kronikář a mlynář Josef Tauer z Váchalovského mlýna (1810 – 1882). Jsou však indicie, že toto místo není původní. První gotický erb má dubové ratolesti a tři kohoutí hlavy umístěné ve štítu, což naznačuje spíše galský než germánský původ. Nebo aspoň jakousi galskou událost. Těžko se však dnes podaří tuto myšlenku nějakým způsobem dokázat.

Budeme se tedy dále zaobírat doložitelnými osobnostmi. Lorenz Tauer měl tři syny: Christofa, Lorenze a Baltazara. Nejstarší syn Christoph na tvrzi Simbsmen se oženil s Hedvikou von Berge. (pozn.: Bergové jsou velmi starý a známý rod. V letech 1388 – 1392 byl Otto Berge nejvyšší pražský purkrabí a jeden z čelních protivníků krále Václava IV. V majetku měli zámek Bílinu u Teplic a Červený hrádek u Chomutova. Jeho syn Jan Berge byl úplný opak. Bojoval po boku Prokopa Holého v bitvě u Lipan a spolu s Janem Roháčem byl zajat. Jeho majetkem byly hrady Zbiroh, Trosky a Chlumec. Po roce 1457 rod rychle ztrácel na významu. Hedvika byla vnučkou slavného Jana). Hedvika měla se svým manželem Christophem von Tauerem jedinou dceru Annu. Tato si vzala za manžela Martina von Schindel a zemřela velmi mladá, ve věku 26 let. (pozn.: Schindelové z Hirschfeldu v roce 1627 zakoupili zámek Poutnov, který obývali až do konce 18 století. Zámeček se na- chází asi 15 km od Mariánských lázní).

Druhý syn Lorenze jménem Hanz zůstal na rodném hradě Rosterdorf a zakoupil nebo založil další hrad jménem Gaffron. Jeho manželku zatím neznáme. Zemřel roku 1559. Jeho syn Johan se oženil s Magdalénou von Sack. (pozn.: Sackové vlastnili mimo jiné i významný hrad Alkeinsberg /Hozňatov/, který leží 6 km od Chebu. Manželé též vlastnili v Dolním Slezsku hrad Tarnitz. Tento hrad leží asi 30 km od Opole a je dnes poměrně velkým městem v Polsku a jmenuje se Nysa). Tedy jejich syn Johan si vzal za manželku Helenu von Braun. (pozn.: Braunové z Braunsdorfu vlastnili v Čechách zámeček Kořen, ležící 15 km od Stříbra, a ve Slezsku pak ještě hrad Gammelwitz. Polohu tohoto hradu ani současný název ještě neznáme. Johan s Helenou měli syna Sigismunda, který padl ve službách Ferdinanda II. Tímto zanikla druhá větev rodu Tauerů, které říkáme hornoslezská.

Třetí syn Lorenze, Baltazar, byl nejmladší a také nejchudší. Odešel z rodného Rosterdorfu do Dolního Slezska, kde na panství hraběte z Opersdorfu založil svobodný statek jménem Freinhof. Místo se nachází nedaleko našich hranic západně od Opole. Tento třetí syn jménem Baltazar von Tauer auf Wikolin byl velice snaživý a schopný, protože jeho syn Caspar zastával již v kraji jakousi vyšší úřednickou hodnost. Snad mu patřil Schewentüs v knížectví Opavském. Český název tohoto místa dosud neznáme. Tento náš předek měl též tři syny: Caspara, Hanze a Baltazara. Otec dal svým synům patřičné vzdělání a politický rozhled. Doba se tehdy začala vyhrocovat. Katolická Vídeň se chtěla již definitivně vypořádat s protestanty. Narazila však na odpor českých stavů. Sasko i Slezsko bylo tehdy proti Vídni. Dva bratři Tauerové sloužili v pluku vévody Ernsta Mansfelda. Tento pluk vedený dobrodruhem Mansfeldem táhl též několikráte Jižními Čechami, Šumavou i Chodskem při svých výpadech proti Vídni. Osud nepřál ani Mansfeldovi ani českým stavům. V rozhodující bitvě bělohorské Vídeň zvítězila a nastala doba účtování. Mnoho tehdejší šlechty české, moravské a slezské přišlo o veškerý majetek. To bylo v lepším případě. V horším případě o hlavu. Svatá inkvizice slídila všude a kdo se nenechal rekatolizovat, musel opustit rodnou zem. Bratři Tauerové začali mít horkou půdu pod nohama. Roku 1628 byli Caspar starší, Baltazar mladší a Hanz předvoláni ve věci jejich účasti na Mansfeldově výpadu proti Vídni. Lépe je se v tichu ztratit, než skončit katovou sekyrou na Staroměstském náměstí. Sbalili tedy své cennosti a odešli. Šli patrně tam, kde již jednou byli. Zadumané a táhlé vrcholky Šumavy a Chodska jim tolik připomínaly rodné Beskydy, že se zde usadili. Za zbytek majetku, který vezli s sebou zakoupili v Klenčí mlýny – snad Dlouhý nebo Červený.

Tuto rodinnou legendu popisuje PhDr. Marie Tauerová ve svých vzpomínkách nazvaných “V chodském mlýně starodávném”, kde vzpomíná na vyprávění svého otce a děda takto: “Někdy v prvé polovině 17. století hospodařila na mlýně mlynářka – vdova. Jednoho dne tam přišel krajánek a prosil o práci. Byl přijat a časem získal si svou poctivostí a přičinlivostí mlynářku tak, že se zaň provdala. A tu se ukázalo, že domnělý krajánek je potomkem slezské šlechty, nesoucí jméno po rodinném hradu Tauer. Po bělohorské bitvě, zbaven všeho majetku, byl nucen opustit svou vlast a dostal se až do Klenčí, kde založil rod Tauer.”

Ještě se však musíme vrátit do Dolního Slezska, abychom sledovali třetího bratra. Ten se zřejmě stranil politických událostí. Toto počínání se mu vyplatilo, protože sňatkem se Solomenou Lichnovskou si dopomohl ke značnému jmění. Lichnovští, mající v erbu vinnou révu na červeném štítě, patřili tehdy k předním moravským rodům. Vlastnili zámek v Hradci nad Moravicí a zámeček Chuchelná u Hlučína. Syn z tohoto manželství, Georg Venzl von Tauer, byl správcem celého Dolního Slezska. Sídlil v Ratiboři a též v Wodzilavě. Po prohrané prusko – rakouské válce tato větev rodu Tauerů značně zchudla. Poslední Tauer ze slezské větve zemřel jako pruský major ve výslužbě v obci Žalová, nedaleko lázní Jeseník a to v roce 1827. Při této příležitosti je nutno se zmínit, že ve Stra- kově u Litomyšle žije rodina Tauerů (která se pak rozšířila i do Dvora Králové nad Labem) u které přesně neznáme její původ. Podle obecní kroniky Strakovské přišel kolem roku 1810 do této obce sirotek našeho jména. Zdá se, že by to mohl být syn některého slezského Tauera. Nelze to však zatím doložit. Možná také, že je to jeden z potomků rodu Tauer, který emigroval z Chodska.

Nyní se vrátíme do doby pobělohorské na Chodsko do Klenčí. Oba bratři Kašpar a Jan (Caspar a Hanz) jsou uváděni v nejstarší Klenečské matrice, ale nepraví se o nich, čím byli – tak jest to tam psáno doslova. A ještě jednu malou zmínku z r. 1667: „Hanz Taur Milner von d. langen Mill“. To jest tam též doslova. Dále pak, že byli několikrát za svědky při svatbách v přítomnosti pana z Laningu. S tímto pánem nemají však již Tauerové nic společného, protože úplně splynuli jak s krajem, tak i s místním lidem. Jen rytířský erb opatrovali a předávali dalším generacím, takže jeho kopii je možno vidět v některých šumavských mlýnech ještě dnes a v expozici musea J. Š. Baara v Klenčí pod Čerchovem, kde jedna místnost je věnována rodu Tauerů, též.

Omlouvám se, že jsem odbočil od tématu, ale myslím si, že zmínka o uchování rodové tradice byla podstatná. Dnes si ani neumíme představit, jak těžce museli první mlynáři bojovat za uhájení své živnosti a někdy i holých životů svých rodin i sebe samých. Obilí k setí bylo málo, zato různých žoldnéřských družin, toho času již bez práce, bylo víc než dost. Ti nemilosrdně rabovali každou usedlost, která nebyla sto se ubránit.

Za těchto pohnutých časů se Anežce, ženě Kryštofa Tauera (o němž je první zmínka v klenečské matrice z r. 1649), narodil syn Krištof (nar. 1659). Následující byl Jan Prokop (nar. 1711). Jeho prvorozený syn byl Martin (nar.1734). O těchto mlynářích mnoho nevíme. Jejich sourozenci jsou uvedeni v rodokmenu větve Klenečské a Koutské. Autorem tohoto spisu je Josef Tauer, mlynář z Koutu na Šumavě.

Dále následoval Antonín (nar. 1783, jeho ženou byla Barbora Brichtová), který přestavěl rodný mlýn do dnešní podoby. Velmi dobře je popsán v povídce „Knihovna ve starém mlýně“ od PhDr. Marie Tauerové (pozn.: nar. 1896, pracovala v Universitní knihovně v Brně, jeden z její bratří byl PhDr. Felix Tauer, známý orientalista a překladatel, např. přeložil „Pohádky tisíce a jedné noci. Přeložil je do českého jazyka tak dobře, že teprve z češtiny byly přeloženy do němčiny). Tento Antonín zemřel slepý. (Jedno oko si při práci vypíchl a na druhé časem oslepl). Památkou na Antonína je kamenný kříž s nápisem „Erexit anno 1842 Ant. Tauer, civit molitorque Klenetschensis“. Z jeho pěti synů (Josef 1810, Jan 1812, František 1818 zvaný Košťál, Martin 1821 a Antonín 1826) tři zůstali věrni mlynářské živnosti. Nejstarší Josef v mlýně Podhrázském, mladší Jan v mlýně Levcově a Martin zdědil po otci rodný mlýn v Klenčí. O Martinovi a jeho potomcích se nebudu dále rozepisovat, jelikož se o něm rozepisuje ing. Josef Tauer z Váchalovského mlýna a J.Š. Baara ve svém románu “U nás”.

Nás zajímá druhorozený syn Antonína, Jan (1812 – 84). Ten měl s Marií Dufkovou pět synů (Josef 1837, Jan 1839, Matěj 1847, František 1851 a Jan 1860): František pokračoval v Levcově mlýně, Jan byl učitelem v Milavči. Jeden z jeho synů je náš praděd Matěj. Byla to prý rozporuplná osobnost. Vynikal neobyčejnou silou, unesl prý dva pytle s obilím najednou. Nenáviděl Rakousko-Uhersko, ale zároveň neobyčejně lpěl na rodovém erbu a slezské minulosti. Oženil se s Anou Pitrmanovou a zakoupil velký dům s restaurací na náměstí v Nové Kdyni (nyní Kdyně). Pro svou neklidnou povahu nevydržel na jednom místě a vlastnil postupně mlýny v Klecánkách u Prahy a v Heřmanově Městci. Zúčastnil se všeobecné jubilejní výstavy v Praze roku 1891. Vystavoval zde svůj vynález na třídění luštěnin. O patent ho však okradl jakýsi Američan, kterému praděd svěřil celou dokumentaci. Dalším jeho pyrhovým vítězstvím byl údajný soud o navrácení šlechtického titulu a po- zemků ve Slezsku a Kladsku. Dokumenty z tohoto soudu nevlastníme. Zda-li vyhrál pozemky, to se již nedovíme. Erb a pečeť s nápisem „Rytířský rod Tauer“ však asi vysoudil a my, 14-té pokolení, máme tuto památku pečlivě uloženou. Soud prý stál mnoho peněz, takže praděd na stará kolena zchudl.

Nyní k jeho potomkům. Měl 15 dětí: jedenáct synů, dcery čtyři. Mnoho dětí zemřelo brzy po porodu, Matěj Gabriel (nar. 1871) ve svých deseti letech. Dva synové odešli do Polska: Jan Křtitel a Josef Jakub. Lze se domnívat, že Slezsko zmítané národnostními nepokoji nebylo zrovna ideální zemí pro klidný život.

První syn Jan se oženil ve Slezsku s Cyciljou a měl s ní syna Boleslava. Ten po smrti svého otce napsal několik dopisů do Levcova mlýna strýci Františkovi. Druhý syn Matěje, Josef, šel ještě dále. V tehdy ještě polském Lvově se stal významným pracovníkem tamní elektrárny. Po anexi Lvova sovětskými vojsky na počátku II. světové války, utekl do vnitrozemí, do Dzierzeniówa. Tam stopa po těchto dvou bratrech končila. Na dochovaný dopis z roku 1949 již patrně nikdo neodpověděl. Na sklonku r. 1997 se nám podařilo získat adresu Jadvigy Ozga, rozené Tauer. Jadwiga je dcerou Boleslava. Vyměnili jsme si již několik dopisů s údaji. Také ona zná rodinnou pověst a erb rodu Tauer.

Zbylí dva synové (Jaroslav a Emil) zůstali v Čechách. Jaroslav, náš děd, vychodil potravinářskou průmyslovku v Domažlicích a v Praze na Letné si pořídil velký řeznický obchod. Poslední syn Matěje, Emil, také studoval, ale v Praze. Dosáhl středoškolského vzdělání. S bratrem Jaroslavem, t.j. naším dědou, se však nestýkal. Dodnes nemůžeme zachytit jakoukoliv stopu.

Náš děd Jaroslav se oženil s Marií Prejzovou, s kterou měl dvě děti. Dcerka bohužel ve třech letech zemřela a tak zbyl pouze náš otec, který se také jmenoval Jaroslav. Náš děda se měl co ohánět, neboť podporoval chudé příbuzné ze strany manželky, splácel půjčku na stavbu rodinné vily a syna Jaroslava na studiích. Ještě ke všemu se jeho žena roznemohla a musela dvakrát ročně jezdit do lázní v Trenčanských Teplicích. Náš děd s největším úsilím zvládal svízelnou finanční situaci. Avšak i na něho přišla choroba.. Ve svých 57 letech úplně ohluchl a nemohl již déle vést obchod. Přetržený kontakt s lidmi a následné finanční problémy na něho tak silně dolehly, že se oběsil. Tato smutná událost se stala v roce 1942 (tedy za německé okupace) v lese u Mníšku pod Brdy. Pohřeb se prý od- byl ve vší tichostí, bez příbuzných. Pochován je na tamnějším hřbitově, bohužel nemůžeme zjistit číslo hrobu.

Náš otec Jaroslav vystudoval obchodní akademii a pokud děda žil, byl společníkem firmy. Oženil se s Annou, dcerou Emila Starého, starosty zemské jednoty restauratérů v Čechách. Naše maminka to neměla s naším otcem lehké. Ten zdědil povahu svých předků v dobrém i zlém smyslu. Otec se aktivně zúčastnil Květnového povstání v Praze. Po válce navštěvoval kurz komerčních inženýrů a pracoval u firmy Philips na Karlově náměstí. S touto firmou udržoval spojení snad ještě v roce 1963. Po znárodnění zastával řadu vedoucích funkcí, avšak dědičná vada sluchu mu zabránila v další kariéře. Musel se uchýlit do ústraní. Jeho život konči náhle mozkovou mrtvicí v r. 1967 za plného pracovního elánu. Dožil se pouze 57 let, tak jako jeho otec. Naše maminka ho přežila o 22 let. My tři potomci: Jiřina (*1941), Emil (*1942) a Čestmír (*1951) máme také již své děti: Jiřina má Vendulu a Miladu (obě jsou již vdané a mají své děti), Emil Svatavu (také již vdaná) a Čestmír dva syny, Richarda (*1975) a Martina (*1983) a z druhého manželství vyženil dceru Kateřinu (též již vdaná). Ještě jednu poznámku k Miladě: Ta si těsně před svatbou změnila příjmení z Lašová na Tauerová. Při svatbě si její manžel Alexandr převzal příjmení Tauer. Po svatbě se jim narodil Tomáš. Nosí tedy také příjmení Tauer, s naším rodem však nemá nic společného. Tato podobná událost se před mnohými lety stala v Klenčí, kde dodnes žije rodina Tauerů, která nemá nic společného s naším rodem. Tehdy jeden z mlynářů Tauerů přijal sirotka příjmením Tajerle a dal mu příjmení Tauer. Tito Tauerové tam žijí dodnes, pokrevně však s námi nemají nic společného.

Já Čestmír s Emilem (mým bratrem) jsem přes dva roky sestavovali rodokmen a tuto kroniku. V tomto směru nám nejdříve značně pomohl náš vzdálený příbuzný Josef Tauer se svou chotí Matyldou z Kouta na Šumavě, kteří nám laskavě zapůjčili výpisky s klenečské matriky a opis z německého šlechtického lexikonu. Pan Josef byl asi posledním z třistaletého trvání šumavských mlynářů rodu Tauer. Pan Josef se svou ženou Matyldou žili ve Váchalovském mlýně v Koutě na Šumavě nedaleko Kdyně. Spíše než mlýn vypadá tato stavba jako zámeček s krásným parkem a staletými stromy. Při jeho návštěvě si člověk vybaví honosná sídla našich předků a jejich zašlou slávu. Dále musíme poděkovat za některé podklady paní Lídě Kučerové z Prahy 10, která vlastní mlýn Levcův v Záhořanech 53, kde se narodil náš děd, dále paní Haně Tauerové z Prahy 4, paní Heleně Řáhové z Podhrázského mlýna a v neposlední řadě i p. Břetislavovi Tauerovi z Prahy 2 a velkou měrou informací, poučení v genealogii a pracovního nasazení přispěl MUDr. Jan Antonín Mager z Prachatic, který nám provedl opisy matrik z různých archivů

Zajímavou stránkou je migrace Tauerů. Příčiny byly různé: nedostatek práce, rozvoj železnice, následky I. a II. světové války (zejména vysídlování pohraničí po r. 1946), komunistický puč v únoru 1948, obsazení Československa armádami Varšavského paktu v srpnu 1968 a následná “normalizace” v 70 letech).

První zaznamenaná vlna emigrace se odehrála kolem r. 1830 z obcí Šidlákov a Starý Kramolín. Tehdy několik Tauerů (např. Johan Georg se svou ženou Annou roz. Wünsdhügel a dětmi) se vystěhoval do Ameriky. Jeho příbuzní jej o několik let později následovali. Usadili se v Minessotě. Mnoho Tauerů se tam v 1946-8 a 1968-9 znovu přistěhovalo. Nyní žije v USA a Kanadě asi 500 Tauerů. Nevíme však zatím, zda jsme příbuzní. Dodnes se nám totiž nepodařilo najít společného předka.

Podobně je tomu také v případě Tauerů žijících ve Strakově u Litomyšle a ve Dvoře Králové. Kolem roku 1810 přišel do Strakova sirotek jménem Jan a jeho potomci dodnes žijí ve zmíněném Strakově a ve Dvoře Králové nad Labem.

Další zjištěná migrace proběhla v roce 1870, kdy se potomci z Levcova mlýna, následně bydlící v Nové Kdyni se přestěhovala do Českého mlýna u Pňovan (obec mezi Plzní a Stříbrem) za prací. Odtud se Tauerové rozšířili do Karlových Varů a Mariánkých lázní.

Další vlnu emigrace z Klenčí opět popisuje PhDr. Marie Tauerová ve svých vzpomínkách nazvaných “V chodském mlýně starodávném” takto: “Byl srpen r. 1881 a žně v plném proudu. Stodoly statků plnily se úrodou a plnily se i stodůlky v hořejší části Klenčí “v chalupách”. Chalupy byly malé, dřevěné, na sebe natlačené domky, obklopené vysoko navršenými, dobře vyschlými hranicemi palivového dříví. V noci dne 11. vypukl v jedné z chalup “U Ševčáků” zvané oheň, který prudký vítr rozdmychal tak, že zakrátko chalupy byly v jednom plamenu. Městečka zmocnila se hrůza. Zdálo se, že celá padne rozzuřenému živlu za oběť. Hasiči klenečtí zdaleka nestačili, okolní obce české i německé přispěchaly na pomoc, sjelo se asi jedenáct stříkaček. Ale vše bylo by bývalo marné, kdyby se nebyl vítr utišil a tak se podařilo kolem páté hodiny ranní požár zdolat.

Následky byly hrozné. Šedesát dva domky zmizely se vším všudy, téměř pět set osob ztratilo domov a bylo ožebračeno. Klenčí samo nemohlo pomoci svým nešťastným sousedům a bylo nutné spolehnout se na veřejnou dobročinnost a jistě by to nebylo bývalo marné. Na neštěstí druhý den po klenečském požáru dne 12. srpna vyhořelo právě dostavěné Národní divadlo a veřejnost zaujata tímto všenárodním neštěstím, nestarala se už o ubohé městečno na Chodsku. Přesto sešlo se něco peněz, hlavně od chodských rodáků, celkem asi 3.700 zl. Ale co to bylo proti škodě požárem způsobené, činící více než 100.000 zlatých! Za těchto okolností mnoho postižených nebylo schopno znovu zřídit své příbytky a peněz, jež dostali, užili jako přepravné do Ameriky.”

Dále nám již nenáleží v kronice pokračovat, neboť nás již musí hodnotit někdo další, snad Richard nebo Martin. Kdo si ten mandát vezme a pokusí se pokračovat se již patrně nedozvíme. Pevně však věříme, že se někdo najde, vždyť s 350 letou (nebo snad 700 letou tradicí) se může pyšnit jen málo kdo.

Dokončeno : 22. ledna 1996, Emil a Čestmír Tauer

Doplněno    : 25. ledna 1999

Použité písemné podklady:

• 1. Johannes Sinapius: Schlesische Curiositäten Theil I. Hoch – Adeliche Seschlechter S. 775, 972
• 2. Ausgestorbener Adel der Preussischen provinz Schlesien
• 3. Prof. Dr. Ernst Heinrich Kneschke: Neues allgemeines deutsches Adels – Lexikon – Leipzig 1870 Bd. 9 S. 147
• 4. Siebmacher „Der abgestorbene Adel der preusischen Provinz Schlesien 2.Teil – Nürnberg 1890 S. 132
• 5. Klenečské matriky od r. 1649
• 6. Matrika křtů z Trhanova od r. 1647
• 7. Matrika klenečských svateb r. 1651
• 8. Matrika pochovaných na hřbitově U sv. Martina v Klenčí od r. 1656
• 9. Sčítání lidi 1921 SOA v Plzni kart.č.487
• 10. Dějiny Československa v datech.
• 11. Ottův naučný slovník z r. 1906
• 12. Slezské konfiskace, vydal Josef Zukal v Praze 1916
• 13. PhDr. Marie Tauerová: “V chodském mlýně starodávném” 1975